Byly doby, kdy sehnat v Čechách barevnou televizi, byl nadlidský úkol. Dnešní mládež si to už ani neumí představit. Nebo bývaly fronty na banány, na froté ručníky, na povlečení … Jestlipak vám ještě říká rčení „Každý čtvrtek jinou!“ Vzpomínáte? Každý čtvrtek se stály fronty před prodejnou Kniha, protože v tento den přicházelo nové zboží. A rifle zipáče? Absolutně nesehnatelné, jedině v Tuzexu, kde se daly pořídit za bony Fahd.
I když jste pracovali, nemohli jste si leckdy koupit to, co jste chtěli anebo co se vám líbilo. O tom by vám mohli vyprávět lidé, kteří stavěli svépomocí rodinný dům. I na obkladačky se stály pořadníky a nemohli jste si vybírat jako dnes z nepřeberné nabídky dlaždiček. Kdepak, dali vám 5 druhů a ber-neber. Nechceš? Rád si na tvé místo v pořadníku stoupne další.
Když jste chtěli „západní zboží“, kožené moderní sáčko anebo tu kýženou televizi, bylo nutno sehnat bony. Ten, kdo je měl, byl pronásledován chtivými zájemci. Pokud jste v rodině měli bratra, otce, či strýčka, který pracoval v cizině, pak byla vaše rodina zásobována tuzexovými korunami, které stát proměnil za cizí měnu. A díky tomu jste si pak mohli nakoupit a utratit je ve speciálním obchodě, kde byly k dostání buď české výrobky, které byly určeny na vývoz a nepatrná část byla „odvelena“ do Tuzexu anebo tam byly k dostání PRAVÉ cizí a pro nás tehdy nepředstavitelné lahůdky, co se týkalo potravin, oblečení ba i – na tehdejší dobu – luxusní kosmetiky. Kdo měl bony, byl king a mohl nakupovat v obchodě pro vyvolené. Nenechte se mýlit, i před Tuzexem bývaly někdy fronty a i k té barevné televizi jste se dostali, jen když jste měli na správném místě dobrého známého.
Původní myšlenkou těchto speciálních obchodů bylo odčerpávat valuty od zahraničních návštěvníků a stejně tak i od našich českých občanů, kteří pracovali v zahraničí a jejich platy se převáděly na tuzexové korunky potažmo bony. A tak valuty vesele plynuly do státního rozpočtu.