Cestování je, jak všichni dobře víme, považováno za zdroj zábavy a poučení. A důkazem tomu může být třeba i naše totalitní minulost, kdy jsme nemohli zase až tak snadno cestovat do takzvaných znepřátelených zemí, kde bychom se mohli daleko lépe zabavit než u nás a kde bychom se mohli poučit o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. A kdy jsme tedy měli žít raději v temnu naší nevědomosti.
To je ale pryč. A dnes už si můžeme cestovat prakticky kamkoliv, kam se nám jenom zlíbí. I tam, kam to třeba našemu vládnoucímu režimu není právě příjemné. Můžeme kdykoliv cestovat po vlastech českých i po cizině, a kdykoliv pak chceme, můžeme se zase svobodně vrátit domů. Což nám cestování ve srovnání s dřívějškem notně usnadňuje.
A tato svoboda není jedinou předností, kterou nám dnešní doba v oblasti cestování nabízí. Současně máme možnost si neomezeně měnit peníze, máme cestovní pasy, které patří, co se bezvízového styku týká, mezi nejlepší na světě, a na rozdíl od některých jiných národů my Češi vesměs nikomu zase až tak moc nevadíme. Aspoň od doby, kdy pominula etapa, v níž jsme byli v sousedních zemích v obchodech nabádáni, abychom nekradli. Takže se můžeme vydat pomalu kamkoliv. Není mnoho zemí, kde by nás vysloveně nechtěli, a když se na tyto podíváme, pak jde jednoznačně o země, kam se ani normálním našincům nechce.
S tak se někdo oddává cestování třeba k moři, zatímco jiný upřednostňuje hory, někdo má radši poušť, zatímco jiný třeba i učiněnou džungli, někdo míří na venkov a jiný do velkoměst. Cestujeme a cestujeme, a nebýt koronaviru, možná by nás nikdo nikdy ani neudržel doma.
A je to vlastně dobře. Protože sice utrácíme peníze za cestování, ale současně se obohacujeme na duchu. A i to je bohatství. A navíc je to bohatství, které neztrácí hodnotu, nedevalvuje a zůstane nám až do našeho posledního vydechnutí.